Ojedinělá výstava představuje boj s neštovicemi

Výstava v historické budově Národního muzea trvá od 20.4. do 17.10. 2010, je s ní spojena řada přednášek i promítání filmů, akce pro odbornou veřejnost i studující mládež.

V květnu tomu bylo 30 let, co Světová zdravotnické shromáždění WHO deklarovalo celosvětové vymýcení pravých neštovic, historicky první vítězství lidstva nad smrtící nakažlivou nemocí. Ve spolupráci s  Národním muzeem a Zdravotnickým muzeem Národní lékařské knihovny připravila pražská kancelář Světové zdravotnické organizace výstavu „Smrt pravých neštovic,“ která představuje dějiny boje s variolou i zásluhy českých a slovenských epidemiologů na cestě k vítězství.

Variola, těžké chřipkové onemocnění s vysokými horečkami, kožní vyrážkou a úpornými bolestmi, zabíjela 20-30 % nakažených, Nemocní umírali v bolestech a při plném vědomí svého stavu; přeživší často oslepli a zůstali zmrzačení. Zdá se, že poprvé se objevily ve střední Africe kolem roku 10.000 před občanským letopočtem a po Nilu se rozšířily do Egypta.  V hrobech staroegyptských faraónů nacházíme doklady typických kožních lézí. Z Egypta došly neštovice s obchodníky do Evropy i do Indie, dále do Číny a jihovýchodní Asie. S vojenskými výpravami - včetně křižáckých tažení -  i s rozvojem zámořského obchodu se šířily dál: španělští dobyvatelé je přinesli do Ameriky, kde od počátku 16. století vybíjely domácí obyvatelstvo, prosté imunity, po miliónech. V Evropě se v  osmnáctém století staly hlavní epidemickou hrozbou: koncem století umíralo v Evropě na neštovice kolem 400.000 lidí ročně, dalším statisícům zůstaly doživotní následky.

Očkování lymfou z neštovic nemocného (variolace) bylo známo v Asii po staletí a od 18. Století i v Evropě. Metoda však nebyla spolehlivá, řada očkovaných onemocněla a mohla nemoc šířit dál. Zlom přinesl roku 1796 Edward Jenner: objev vakcinace, očkování lymfou z kravských neštovic, byl počátkem konce epidemií ve „vyspělých zemích“ Evropy a severní Ameriky. Levná a jednoduchá metoda si získala oficiální podporu po celé Evropě, včetně Čech a Moravy a rakouské císařské vlády. Epidemie 19. století nevedly naštěstí k zavržení metody, ale k jejímu zdokonalení: ukázaly nutnost revakcinace obyvatel. Z Evropy tak endemická variola postupně vymizela: dále však zabíjela milióny  v zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky.

Úplnou eradikaci neštovic předpověděl na sklonku života sám Jenner. Uskutečnit tento sen i v těch nejchudších a nejnepřístupnějších oblastech si však vyžadovalo jinou konstelaci sil. Vznik WHO r. 1948 vytvořil institucionální rámec shromažďování prostředků pro boj s epidemiemi i spolupráce přes hranice rozděleného světa. Návrh akademika  Ždanova (1958) na globální vymýcení neštovic přesvědčil členské země, že variola kdekoli ve světě znamená neustálé riziko i pro země nemoci prosté. Program se ale rozvíjel pomalu: celoplošná vakcinace byla nákladná a ztížená špatnými komunikacemi a WHO se v té době soustředila na program eradikace malárie. Profesor Karel Raška (1909-1987), po svém nástupu do vedení oddělení sdělných chorob v sekretariátu WHO, prosadil metodu aktivní surveillance, vyhledávání případů a očkování v zasažených oblastech, a získal pro program i materiální podporu USA. Celosvětové kampaně, započaté r. 1967, se účastnily desítky dalších českých a slovenských odborníků. Působili na všech „frontových liniích,“ na nichž se boj s variolou odehrával, ve střední a západní Africe, v Indii, Afghánistánu a Bangladéši, a konečně v rohu Afriky. V Somálsku byl r. 1977 diagnostikován poslední případ přirozeného přenosu choroby.

Na unikátních fotografiích, originálních dokumentech i nástrojích výstava představuje staletou zhoubu lidstva a její konečné vymýcení. Ukazuje dějiny očkování od Čech počátku 19. po Somálsko konce 20. Století i trvalou výzvu infekčních chorob medicíně a schopnost současné epidemiologie na tuto výzvu odpovědět. Současně je dlouho opožděnou a o to zaslouženější poctou „veteránům“ programu eradikace, kteří v nejchudších místech světa splnili své poslání lékaře v míře nejvyšší.