Doc. MUDr. Svetozar Nevole - průkopník české lékařské bibliografie

V letošním roce uplynulo již 100 let od narození doc. MUDr. Svetozara Nevole, který byl jedním z nejtalentovanějších českých psychiatrů, psychopatologů a lékařských psychologů, nevšedním vědcem a originálním experimentátorem s mimořádně širokým rozhledem a škálou zájmů.

Kromě své lékařské profese se vyjímá jako jedinečný zjev také v dějinách knihovnictví jako průkopník lékařské bibliografie a dokumentace se zvláštním smyslem pro třídění a statistiku. Byl zakladatelem Zdravotnického dokumentačního střediska v Lékařském domě v Praze (1947), jež bylo předchůdcem resortního ústavu ministerstva zdravotnictví - Ústavu pro zdravotnickou dokumentaci (od 1949), resp. dnešní Národní lékařské knihovny.

Narodil se 15.4. 1910 ve Vídni v intelektuálně založené rodině s technickou a lékařskou tradicí, ale i s uměleckými sklony. Jeho otec František se zajímal o filologii, sám psal a překládal z němčiny, ale mezi jeho příbuznými jsou i Václav Staněk, autor prvního českého anatomického atlasu „Wáclawa Staňka pitewnj atlas“ (Praha, 1840) nebo významná poválečná umělkyně Adriena Šimotová, která byla jeho sestřenicí.

Rodina se brzy přestěhovala brzy do Čech, kde Nevole v r. 1928 maturoval a zapsal se na Lékařskou fakultu UK v Praze. Zde 11.1. 1935 promoval a po inspirativní stáži u psychiatra a neurologa Henriho Clauda v Paříži nastoupil od ledna 1937 jako nehonorovaný asistent na pražskou psychiatrickou kliniku profesora Zdeňka Myslivečka a působil zde až do roku 1942, kdy musel kvůli sňatku se židovkou Dagmar Sinkovou odejít z veřejného života. Od ledna 1943 do dubna 1945 vypomáhal v ordinaci praktického lékaře, svého švagra Jaroslava Špačka v Praze na Pankráci. Na konci války se angažoval v odboji, za květnového povstání působil jako lékař a parlamentář.

Po válce se zapojil do znovuvybudování české psychiatrické kliniky, pracoval jako asistent – vedoucí oddělení, vedl psychologickou laboratoř, pracoval v Poradně mentální hygieny. Dne 29.5.1948 se ještě stačil habilitovat prací „Rysy geniality u duševně chorých“ a stal se tak prvním českým docentem v oboru psychopatologie a lékařské psychologie, druhým lékařským psychologem po profesoru Vladimíru Vondráčkovi. V r. 1951 se stal pověřeným přednostou psychiatrické kliniky LF UK v Plzni, ale jeho vědecké aktivity v oblasti teoretické psychiatrie byly záhy po komunistickém převratu omezeny. Jako celoživotní zastánce fenomenologicky orientované psychiatrie se totiž vymykal pavlovovské materialistické tradici v české psychiatrii, umožňující normalizaci a standardizaci. Dne 8.10. 1951 ho dokonce režim uvěznil a v r. 1952 protiprávně odsoudil ke 2,5 rokům za napomáhání příteli básníku Josefu Kostohryzovi, jenž byl stíhán pro vykonstruovanou velezradu, a to tím, že ho hospitalizoval.

Při amnestii v roce 1953 byl sice Nevole propuštěn, ale dále směl pracovat už jen jako praktický psychiatr. Zaměstnal ho tehdejší ředitel Psychiatrické léčebny v Dobřanech MUDr. Jaromír Rubeš zprvu jako laboranta, později jako primáře. Stále publikoval, ale jeho teoretická práce a odvážné koncepce jsou postupně nahrazovány statistikami stavu pacientů a přehledovými studiemi. Začal studovat fenomén sebevraždy, zajímal se o hromadné údaje o duševně nemocných a jejich statistické zpracování a porovnávání. I připravovanou kandidátskou disertační práci - „Sebevražda jako problém biologický“ - věnoval tomuto tématu, nikdy ji však nepředložil k  obhajobě.  V r. 1961 doc. Nevole odešel do Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze. Střet s totalitním režimem, pracovní omezování, nepříznivé kádrové posudky, ztráta životní perspektivy, pocity stagnace a životní krize - to vše vyústilo  v 55 letech v sebevraždu přeříznutím krční tepny dne 11.9. 1965.

Hlavním zájmem doc. Svetozara Nevoleho v psychiatrickém výzkumu bylo subjektivní vnímání, tedy způsoby, kterými se realita promítá do našeho vědomí, a jeho chorobné projevy, především nejrůznější halucinace. Fascinovala ho iluzornost našeho poznávání světa, vytvořil vlastní koncepci (proměněného) lidského vnímání prostoru a času, když uvažoval o čtyřrozměrném vidění. Zajímaly ho ale také pocity rozdvojení osobnosti, vystoupení z vlastního těla nebo takzvané lucidní sny, při nichž si člověk uvědomuje, že sní. Nemínil se přitom spokojit jen s líčením pacientů, ale chtěl jejich pocity prožít na vlastní kůži. Sám na sobě experimentoval s psychedeliky (zejména s mezkalinem). Jeho vědecké literární dílo (přes 50 prací) a bohatá přednášková činnost dokládají nesmírnou šíři jeho zájmů a vědomostí; jsou mezi nimi práce klinické, laboratorní, experimentální, forenzně psychiatrické, sociálně psychiatrické, terapeutické i gynekologické. Některá jeho díla vyšla až posmrtně  - např. byl nejlepším znalcem problematiky vyšetřování Rohrschachovým  testem, a proto byla ještě v r. 1972 vydána jeho monografie Úvod do Rohrschachovy diagnostiky z psychiatrie, nebo v témže roce studie Ohrožení duševního zdraví lidstva současným vývojem civilizace a psychohygienické povinnosti moderní společnosti.

Jeho smysl pro statistiku a katalogizaci jej přivedl také k práci bibliografické a dokumentační a k členství jak ve Svazu čs. knihovníků, tak v Československé dokumentační společnosti, existující v letech 1949-51. Ta vydávala svůj časopis „Dokumentace a desetinné třídění“, v němž Nevole několikrát publikoval. Mnoho podnětů vložil do svého programového článku „Za lepší organizaci naší vědecké činnosti, zvláště za uspořádání řádné vědecké bibliografie“ (Čas. Lék. Čes., roč. 85, 1946, s. 243-244, 525-526). Dovozuje nutnost klasifikace, zpracování čs. vědecké bibliografie (v jejím rámci i bibliografie lékařské) i nutnost centrálního katalogu lékařských monografií a periodik s lokační funkcí i jako nástroje pro koordinovaný nákup odborné literatury. Základní úlohu dokumentace jako způsobu organizace vědecké práce viděl v ekonomickém vyhledávání a využívání pramenů.

Usiloval také o institucionální základ lékařské dokumentace a bibliografie, a proto zbudoval v r. 1947 Zdravotnické dokumentační středisko, kde byl do roku 1951 odborným lékařským ředitelem. To se nacházelo v Lékařském domě v Praze vedle Ústřední lékařské knihovny a z jeho iniciativy zpracovávalo zdravotnickou literaturu z celého světa. Podávaly se zde bibliografické a rešeršní informace a vydávaly se referátové časopisy z různých lékařských oborů.

Sám Nevole jako první vydal v roce 1949 spolu s pozdějším ředitelem přejmenovaného Ústavu pro zdravotnickou dokumentaci profesorem Karlem Růžičkou (1911-1994) ročník 1947 Bibliographia medica čechoslovaca (vol. 1), zahajující systematické zpracovávání naší literární produkce formou registrující národní lékařské bibliografie. Dále spolupracoval na BMČ svazcích 2, 5-6 a 12. Redigoval Referátový výběr z psychiatrie (vycházel v letech 1956-1959, resp. do r. 1963 s rozšířeným názvem Referátový výběr z psychiatrie a neurologie). Spolupracoval na bibliografii čs. literatury o epilepsii 1925-1959 (Praha, ČSAV 1960, 50 s.), publikoval bibliografický přehled československé anaesthesiologie (Rozhl. Chir., roč. 12, 1948, s. 23-31, 73-77), edukační materiály o používání MDT v lékařství, katalogizaci chorobopisů i citování literatury a metodické pokyny Zdravotnického dokumentačního střediska.

Výsledky práce doc. MUDr. Svetozara Nevoleho v lékařství, přírodních a společenských vědách, jakož i jeho názory na vědecké knihovnictví a bibliografii jsou dodnes inspirující. Leckde bohužel dosud platí i jeho postesknutí:

„Jest žalostné, jak nejen širší publikum, ale bohužel, i samotní vědci se někdy dívají na knihovníka. Knihovník je jim v knihovně asi tím, čímž je ve škole školník anebo ani ten ne. Prostě zřízenec sázející knihy do polic. Když mají i jindy skutečně vzdělaní lidé takový názor na poslání a funkci tak důležitého kulturního a pro organisaci vědecké práce významného činitele, jakým je vědecký knihovník, nelze se divit, že ztrácíme občas odborné bibliotekáře, kteří mají opravdové nadšení pro vědecké knihovnictví…“.

Přehled použité literatury:

Gašparec, I.: Doc. MUDr. Svetozár Nevole. Čitateľ, roč. 21, č. 1 (1972), s. 24-25.

Bašný, Z.: Život a dílo docenta MUDr. Svetozara Nevoleho. Československá psychiatrie, roč. 88, č. 2 (1992), s. 122-124.

Svatoňová, K.: Jak víme, že jsme bytosti trojrozměrné: Svetozar Nevole jako solitér české psychiatrie. Dějiny a současnost, roč. 31, č. 7 (2009), s.  21-23.

• Předmluva k prvnímu svazku BMČ (1947)
• Ukázka - titulní list prvního svazku BMČ:

• Ukázka z obsahu prvního svazku BMČ: